Input:

12.2.3 Povinnosti a omezení práv statutárního orgánu spojené se zahájením a průběhem insolvenčního řízení

23.7.2019, , Zdroj: Verlag Dashöfer

12.2.3
Povinnosti a omezení práv statutárního orgánu spojené se zahájením a průběhem insolvenčního řízení

JUDr. Alena Pokorná Malachová

Ve chvíli, kdy se právnická osoba ocitne v úpadku, jsou spuštěny mechanismy insolvenčního zákona, které do rukou statutárního orgánu vkládají některá práva nová (například právo sestavit reorganizační plán) a naopak výrazně omezují práva jinak běžně s výkonem funkce statutárního orgánu spjatá.

Okruh povinností statutárního orgánu se začíná rozšiřovat ve chvíli, kdy se jím vedená obchodní společnost ocitne v úpadku. V takovém případě stanoví zákon povinnost podat insolvenční návrh. Tento je uložen dlužníkovi, a tedy přeneseně statutárnímu orgánu.

Dotaz: Jak jako jednatel poznám, kdy podat insolvenční návrh a co se stane, pokud jej nepodám?

Odpověď: Okamžik, kdy vzniká povinnost podat insolvenční návrh je přímo v insolvenčním zákoně definován. Jedná se o situaci, kdy se statutární orgán „dozvěděl, nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku.” Obecně tak odpověď na tuto otázku nejspíše vyplyne z ekonomické (hospodářské) situace společnosti.

Nesplní-li statutární orgán povinnost podat insolvenční návrh, vzniká na jeho straně odpovědnost za škodu, kterou takovým jednáním způsobil. Jedná se o speciální případ odpovědnosti za škodu. Škoda se přitom vyčíslí jako rozdíl mezi částkou, kterou věřitel přihlásil do insolvenčního řízení a částkou, která představuje uspokojení v rámci insolvenčního řízení.

Omezení a povinnosti spojené se zahájením insolvenčního řízení

Zahájení insolvenčního řízení je významným mezníkem pro chod společnosti, na níž byl insolvenční návrh podán. Stane se tak ve chvíli, kdy návrh na zahájení dojde věcně příslušnému soudu. Tento okamžik sám o sobě přináší významná omezení, která zásadně modifikují povinnosti statutárního orgánu. Mimo právní omezení je zahájení insolvenčního řízení pro společnosti s běžícím podnikem také zásadní újmou na její obchodní reputaci. Pro společnost, jejíž ekonomická situace není optimální, tak může být zahájení insolvenčního řízení pomyslně otevřením Pandořiny skříňky, které jen umocní již existující potíže. Omezení a povinnosti dlužníka, resp. statutárního orgánu pro tuto část insolvenčního řízení jsou značná. Jedná se o omezení, která jsou mj. prostředkem naplnění zásad insolvenčního řízení. Představují jakousi pojistku k tomu, aby dlužník nebo někteří věřitelé dlužníka nezačali „narychlo” konat kroky k vyvedení majetku, resp. přednostnímu uspokojení své pohledávky, ještě před přechodem dispozičního oprávnění na insolvenčního správce.

Zákon tak směřuje k ochraně majetkové podstaty, která bude posléze sloužit k uspokojování pohledávek dlužníkových věřitelů. Dlužník je dle něj povinen zdržet se jednání vedoucího k:

  • podstatným změnám skladby, využití nebo určení svého majetku, nebo k jeho nikoliv zanedbatelnému zmenšení;

  • plnění peněžitých závazků mimo rámec insolvenčního zákona.

Pokud se i přes tento výslovný zákaz k takovému jednání dlužník uchýlí, je postihováno ve vztahu k jeho věřitelům sankcí neplatnosti. Jde tak o automatické zákonné omezení, které platí pro každý subjekt, na jehož majetek bylo zahájeno insolvenční řízení.

Povinnosti spojené se zjištěním úpadku v závislosti na formě jeho řešení

Po zjištění úpadku se dlužník ocitá v situaci, kdy nositelé reziduálních nároků ztrácí ekonomickým náhledem svůj nárok na majetek společnosti. Navzdory tomu však v jejich dispozici (zejména v běžícím podniku) fakticky obvykle stále zůstává majetek, z jehož výtěžku mají být posléze uspokojení věřitelé. Z tohoto důvodu přistoupí ve chvíli zjištění úpadku co nejvýraznější omezení, která mají efektivně ochránit majetkovou podstatu před případnými fraudulentními kroky dlužníka, resp. jeho statutárního orgánu. Na rozdíl od fáze insolvenčního řízení do zjištění úpadku, se zde otevírá prostor pro maximální uplatnění zásad insolvenčního řízení. Není již totiž pochyb (alespoň v právní rovině) o tom, že společnost je v úpadku, a není proto nutné „ochraňovat” dlužníka a jeho podnik, před případnými negativními vlivy zahájeného insolvenčního řízení. Naopak je nutné ochránit věřitele a jejich oprávněný nárok na jeho majetek.

Bez ohledu na způsob řešení úpadku je dlužník povinen poskytnout insolvenčnímu správci všestrannou podporu při zjišťování majetkové podstaty. Dalším omezením statutárního orgánu je povinnost strpět dohled insolvenčního správce nad jeho činností.

V případě řešení úpadku dlužníka formou konkursu přechází na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou dlužníka. Přechodem dispozičního oprávnění na insolvenčního správce je z velké části omezeno generální jednatelské oprávnění, přičemž ve stejné míře naopak přibývají práva insolvenčnímu správci. Právní úkony učiněné statutárním orgánem po přechodu dispozičního oprávnění k majetkové podstatě, které jsou vyhrazeny insolvenčnímu správci, jsou postiženy neúčinností vůči věřitelům.

V rámci reorganizace zůstává dispoziční oprávnění v rukou dlužníka. To významně redukuje množství omezení vyplývající pro statutární orgán. První povinností, resp. zákazem je zákaz maření reorganizace. Toto ustanovení slouží jako imperativ