Input:

6.2.4 Souběh funkcí

31.1.2019, , Zdroj: Verlag Dashöfer

6.2.4
Souběh funkcí

JUDr. Alena Malachová

Velmi často v praxi dochází k situaci, kdy člen statutárního orgánu je zároveň ve společnosti zaměstnán, tedy má vedle smlouvy o výkonu funkce jednatele uzavřenu též pracovní smlouvu, a to typicky na pozici generálního, obchodního, finančního nebo jiného ředitele dané společnosti. Tento jev je v právní teorii označován jako souběh funkcí jednatele a vedoucího zaměstnance společnosti.

Co je to přesně souběh funkcí

Souběhem funkcí se má na mysli současný výkon funkce statutárního orgánu založeného jmenováním a pracovního poměru založeného pracovní smlouvou mezi týmiž účastníky. Jde tedy o situace, kdy mezi smluvními stranami byla buď uzavřena pouze pracovní smlouva, jejíž obsah se překrývá s výkonem funkce statutárního orgánu, nebo mezi smluvními stranami byla uzavřena jak smlouva o výkonu funkce, tak i pracovní smlouva, jejíž obsah se překrývá s výkonem funkce statutárního orgánu.

Pracovní smlouvou, jejíž obsah se překrývá s výkonem funkce statutárního orgánu, se přitom rozumí pracovní smlouva, v níž:

  • je jako druh práce uveden jednatel a další označení přímo odkazující na výkon funkce statutárního orgánu, nebo v níž

  • se obsahová náplň pracovní pozice zcela či z převažující části překrývá s obsahovou náplní činnosti statutárního orgánu, zejména s obchodním vedením, za předpokladu, že zaměstnanec, jehož pracovní smlouva je posuzována, zároveň vykonává funkci statutárního orgánu téže společnosti.

Důvody souběhu

Důvodem pro souběh funkcí často bývá prostá představa, že být ředitelem společnosti má lepší zvuk, než být pouze jejím jednatelem. Asi nejpodstatnější motivací k souběhu byly také dřívější nejednotné úpravy daňových nákladů a pojistného na sociální, nemocenské a důchodové pojištění pro jednatele a zaměstnance společnosti. Je také pochopitelné, že zaměstnanecký poměr podřízený kogentním “ochranným opatřením“ zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, je pro statutární orgány podstatně výhodnějším a bezpečnějším režimem.

Asi nejpatrnější a nejčastěji zmiňovanou disproporcí mezi výkonem zaměstnaneckého poměru na základě pracovněprávních předpisů a výkonem funkce statutárního orgánu na základě obchodněprávní úpravy je však režim odpovědnosti zaměstnance a statutárního orgánu. V prvé řadě se v případě zaměstnaneckého poměru jedná o odpovědnost subjektivní, kterou je zaměstnavatel zaměstnanci povinen prokázat. Dále pak pro zaměstnanecký poměr, je odpovědnost za škodu jednotlivého zaměstnance, v souladu s ustanovením § 257 odst. 2 ZP, omezena výší čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti.

Člen statutárního orgánu je na rozdíl od osoby v zaměstnaneckém poměru ze své funkce zásadně odpovědný objektivně bez nutnosti prokázání zavinění. Ke vzniku odpovědnosti a nároku na škodu společnosti je tedy postačující prokázat porušení právní povinnosti vznik škody a příčinnou souvislost. Odpovědnost člena statutárního orgánu je dále neomezená s tím, že v souladu s ustanovením § 53 odst. 2 ZOK by se nepřihlíželo k jakémukoliv jednání obchodní korporace, jež by omezovalo odpovědnost člena jejího orgánu. Odpovědnost statutárního orgánu tedy zákon na rozdíl od zaměstnaneckého poměru nikoliv nevylučuje, ale dokonce i jakýkoliv způsob jejího omezení zakazuje.

Předchozí právní úprava souběhu funkcí

Novela obchodního zákoníku v reakci na předchozí akademickou diskuzi týkající se praktičnosti souběhu a způsobu jeho použití (a zejména pak na kritické reakce praxe na přístup soudního prostředí), zavedla zákonnou možnost souběhu výkonu funkce statutárního orgánu se zaměstnaneckým poměrem a na rozdíl od předchozího konstantního výkladu Nejvyššího soudu ČR deklarovala, že pracovní smlouva osoby, která je zároveň statutárním orgánem společnosti, je platná. Novela obchodního zákoníku tedy povolila souběh nejen ve sporných a diskutovaných případech, kdy je statutární orgán zároveň zmocněn k jednotlivým činnostem, případně jmenován na určitou pozici, jejíž rozsah činnosti může v hraničních případech zasahovat z určité části do obchodního vedení, ale i v případech, které byly do té doby dlouhodobě považovány za nepřípustné souběhy, tedy výkon činnosti statutárního orgánu v pracovněprávním poměru. Přesněji řečeno té části výkonu, která se týká “obchodního vedení“ v pracovněprávním poměru.

Od 1. 1. 2012 byl tedy v českém právním prostředí souběh legální, a to formou tzv. pověření obchodním vedením, které umožnilo delegovat obchodní vedení zcela nebo